Otec Jaroslav se narodil 25. května 1941 jako volyňský Čech v Závidově na západní Ukrajině.
V té době to byl malebný kraj zvelebovaný od19. století českými emigranty. Dodnes se tam pracuje v jejich mlýnech a dílnách nebo se učí v jejich školách, jezdí se po kostkových cestách s odvodňovacími příkopy. Když vypukla II. světová válka, tak jeho tatínek a strýčkové narukovali a účastnili se bojů v armádě generála Svobody. Po válce šťastně reemigrovali do Československa a v Údlicích u Chomutova si otevřeli ševcovskou dílnu. Záhy ovšem přišlo znárodňování a jeho tatínek musel nastoupit do továrny. S tímto osudem a zklamáním se nikdy nesmířil, a tak zemřel v pouhých 53 letech.
Pro svůj „maloburžoazní původ“ (otec živnostník!) a protože pocházel z rodiny volyňských Čechů, kteří z vlastní zkušenosti dobře věděli, kdo je Stalin a co to komunismus opravdu je, bylo maturantu Jaroslavovi znemožněno studovat na vysoké škole. Avšak Boží vůle tomu chtěla jinak, když posílá žateckého duchovního otce Dušana Surmu, aby mladému Jaroslavu, v té době dělníku na melioracích, pomohl přihlásit se v roce 1959 na pravoslavnou teologickou fakultu v Prešově. Ani tady to nebylo snadné, neboť během prvního roku studií neobdržel tzv. státní souhlas. Úspěšně vystudovat se mu podařilo r. 1964 díky statečnosti vedení fakulty (p. Kopčáka).
Následující léta, kdy v naší vlasti došlo k mírnému zlepšení politických poměrů, byla ve znamení zahraničních studií. Roku 1968 zakončil studia na leningradské duchovní akademii a pokračoval rok ve studiích v Ekumenickém institutu v Bossey ve Švýcarsku (1969). Téhož roku se oženil s Evou roz. Bitalovou, (v letech 1966–1969) středoškolskou profesorkou. Po sňatku s budoucím knězem jí komunistické úřady zakázaly pracovat ve školství a tak postupně pracovala jako úřednice, suplentka a knihovnice. Teprve r. 1985 se mohla do školství vrátit jako středoškolská profesorka.
Otec Jaroslav následně studoval v Orientálním institutu v Římě, kde svá studia v roce 1973 završil obhajobou doktorské práce Matěj Pavlík Gorazd, první český pravoslavný biskup (1879–1942).
Navzdory všem ústrkům a nátlakům zůstala rodina Jaroslava a Evy Šuvarských pevná a kompaktní. Naopak prožívali společně velikou radost, když jim Hospodin požehnal a postupně se jim narodili tři děti, Eva (1974), Jaroslav (1976) a Anastázie (1982). Od počátku sedmdesátých let začal otec Jaroslav s velkým zápalem pracovat pro blaho svaté církve pravoslavné. V letech 1970-1980 zastával funkci hlavního redaktora měsíčníku Hlas pravoslaví. Od roku 1977 do roku 1990 byl mimořádným docentem na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově. V letech 1983-1991 byl členem ústředního výboru Světové rady církví v Ženevě a současně v letech 1980–1990 zastával funkci kancléře Úřadu metropolitní rady.
V dalších dvou letech (1990–1992) byl správcem pražské diecéze. V r. 1992 byl zvolen ředitelem Pražské pravoslavné eparchie a od r. 1995 se stal ředitelem „Národního památníku obětí heydrichiády – místa smíření“. Obě tyto funkce zastával až do svých 75. narozenin.
Jako delegát pravoslavné církve se zúčastnil mnoha zahraničních konferencí Světové rady církví i pravoslavné církve a dialogů mezi církvemi. Zasloužil se o ustanovení pravoslavného biskupa na Moravě (21. listopadu 1982), neboť olomoucko-brněnská eparchie byla bez biskupa již od r. 1959.
Otec Jaroslav byl rovněž iniciátorem kanonizačního procesu biskupa mučedníka Gorazda, který Posvátný synod naší církve završil v Olomouci dne 26. 3. 1987 rozhodnutím zasvětit den 4. září jeho památce. Samotná kanonizace proběhla 6. září 1987 v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci, hlavní řeč při ní přednesl kancléř o. ThDr. Jaroslav Šuvarský. Otec Jaroslav se rovněž zasloužil o navázání užších vzájemných styků s většinou autokefálních církví, přičemž mimořádný význam pro naši církev měla cesta naší delegace do Cařihradu a navázání styků s ekumenickým patriarchátem 6. května 1984. Veliký význam pro naši církev mělo rovněž státní vyznamenání biskupu Gorazdovi in memoriam za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva – Řád T. G. Masaryka I. třídy, který udělil prezident ČR dne 28.10. 1997 na návrh o. Jaroslava.
Sám otec Jaroslav byl za svou bohulibou a záslužnou práci pro rozkvět svatého pravoslaví vyznamenán celou řadou církevních a státních vyznamenání, řádů a medaili Řádem sv. Hrobu Páně patriarchou jeruzalémským, Řádem sv. Sergeje Radoněžského patriarchou moskevským. Řádem sv. Niny patriarchou gruzínským. Řádem sv. Pavla arcibiskupem aténským, řádem sv. Inocenta metropolitou americkým a kanadským, řádem sv. Cyrila a Metoděje – Zlatou hvězdou I. stupně metropolitou českých zemí a Slovenska, pamětní medailí a zlatým křížem patriarchou cařihradským, pamětní medailí Československé obce legionářské v uznání zásluh o obnovu a šíření legionářských tradic, pamětní medailí „Za věrnost 1939–1945″ Českého svazu bojovníků za svobodu a záslužným křížem Ministerstva obrany České republiky II. stupně.
27. května 2009 v 10 hodin 35 minut byl v Praze 8 – Libni, Zenklově ulici, v místě atentátu na Heydricha, slavnostně odhalen pomník Operace Antropoid. 0. Jaroslav svými odbornými znalostmi přispěl velkou měrou k jeho realizaci, neboť byl členem organizačního výboru tohoto díla.
26. ledna 2011, se podařilo Národnímu památníku hrdinů heydrichiády při českém pravoslavném katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje instalovat a odhalit na nádvoří chrámu dvě mramorové stély se jmény 294 statečných příslušníků nekomunistického odboje, kteří pomáhali parašutistům J. Kubišovi a J. Gabčíkovi v přípravě atentátu na Heydricha v r. 1942. Pamětní desky jsou postaveny díky iniciativě Archivu hl. m. Prahy, Magistrátu hl. m. Prahy, Národního památníku hrdinů heydrichiády a členů odbojových organizaci. Požehnání a posvěcení pamětní desky vykonal děkan katedrálního chrámu ThDr. Jaroslav Šuvarský, který v závěru také sloužil panychidu.
Dalo by se napsat mnohem více o práci a duchovenské činnosti o. Jaroslava Šuvarského. Každý, kdo jej zná, ví, že není přívržencem okázalých oslav a prázdných slov, neboť se svým životem snaží přidržovat odkazu vladyky mučedníka Gorazda, který mimo jiné spočívá v pracovitosti, zbožnosti a skromnosti, tedy v atributech, kterými má církev a její představitelé vynikat.
Otec Jaroslav Šuvarský je autorem několika publikací. Stěžejním dílem je kniha Biskup Gorazd (Praha,1979), Národní památník obětí heydrichiády – místo smíření (Praha, 1995), dále články v církevním tisku Hlas pravoslaví a Pravoslavný kalendář. Na webových stránkách lze stále číst jeho slova pokání, která přednesl jménem duchovních Pražské pravoslavné eparchie v prohlášení z „Pracovní porady pravoslavných duchovních pražské eparchie, která se konala v Praze v úterý 2. července 1991 za předsednictví metropolity Doroteje. Poradu řídil správce eparchie ThDr. Jaroslav Šuvarský, který vyzval přítomné, aby se podívali zpět a zamysleli se nad uplynulým obdobím před listopadovou revolucí a aby každý dle svých možností a potřeby zpytoval svědomí a projevil lítost nad tím, co nebylo dobře a co porušilo náš poměr k Bohu, jeho zákonu, ke křesťanským povinnostem, ke světu a všemu, co v něm žije, i k sobě samým. Po válce byli duchovní a věřící zesláblí a vyčerpaní jak zákazem činnosti pravoslavné církve v období druhé světové války, tak popravou svého arcipastýře Gorazda a jeho druhů. Jen s velkými obtížemi se zacelovaly rány a přišel další úder v podobě ateistického režimu po únorovém pud v roce 1948. V tomto těžkém a nerovném boji jsme neměli dostatek sil i odvahy ubránit se. Jsme si toho vědomi. Proto pokorně a kajícně vyznáváme a prosíme našeho Pána, aby byl milostivý k nám hříšným biskupům, kněžím i řadovým církevním pracovníkům. Litujeme, že jsme často umdlévali a byli nehodnými Božími služebníky. Prosíme za odpuštění našeho Otce nebeského, svěřený Boží lid, bratry a sestry všech křesťanských směrů. Věříme, že Pán přijal naše upřímné pokání a smyje veškerou nečistotu duše. Apoštol Petr třikrát zapřel Krista (Mt 26,69–75), oplakal svůj hřích a vyznal svou lásku k Pánu, znova byl ustanoven apoštolem. (J 21,15–17).“
Otec Jaroslav Šuvarský prožíval a stále se svou církví prožívá všechny její úspěchy i pády velice intenzivně. V katedrálním chrámu svatých Cyrila a Metoděje, na svatém místě národa českého, kde byla prolita krev mučedníků, sjednocoval pravoslavné věřící všech tradic a snažil se jim vštěpovat pravé cyrilometodějské hodnoty tak, aby se všichni stali věrnými příslušníky naší autokefální církve, důstojně se integrovali do naší společnosti a stali se řádnými občany naší vlasti. Tak tomu ostatně chtěli i sv. kníže Rostislav, samotní svatí soluňští bratři Cyril a Metoděj a jejich učedníci – Gorazd, Kliment, Angelár, Naum a Sáva a všichni, kteří stáli u zrodu naší vlasti, hlásali tyto hodnoty, kteří za svobodu, pravdu, vlast a svoji církev položili život, v čele se svatým mučedníkem biskupem Gorazdem.
Svou pastýřskou činností a svými vlasteneckými postoji se otec Jaroslav Šuvarský nesmazatelně zapsal do dějin naší vlasti i naší církve. Je často citován autory vědeckých publikací doma i v zahraničí Např. v 5. vydání encyklopedie KDO JE KDO (Who is who), Osobnosti české současnosti z r. 2005, jej autoři encyklopedie na str. 665 uvádějí jako „českého pravoslavného teologa“. V encyklopedii Osobnosti Česko, Ottův slovník (Praha 2008), je na str. 713 uveden pod heslem „teolog“. Je rovněž citován v publikaci Pravoslavní v Československu v letech 1918–1953 autorů Volodymyra Burehy a Pavla Marka, Brno 2008.
K jeho krásným 80. narozeninám bychom mu rádi popřáli hojnost Božího požehnání pevného zdraví štěstí a lásky, ať nás ještě dlouho v dalších letech svého života obohacuje svým bystrým postřehem, logickým úsudkem a dobrou radou. Nechť mu je manželka Eva podobně jako doposud pevnou a milující oporou, ať se společně mohou v kruhu rodinném ještě dlouhá léta radovat ze svých dětí a vnoučat. „Mnohá léta!“
prot. Mgr. Josef Hauzar
