Duchovní otcové, bratři a sestry, vyvolený, požehnaný a milovaný Boží lide,
Kristus se rodí!
Od nepaměti začíná křesťanská církev oslavu svých svátků a památek svatých v předvečer slavnostního dne, není tomu jinak ani v světlý den Kristova narození. Nuže, jaká jsou první slova, kterými nás naši svatí otcové, autoři bohoslužebných textů, uvádí do oslav dne Narození našeho Spasitele? Pojďte, radujme se z Pána! I kdyby neřekli nic jiného, úplně by stačila i tato prostá slova – těšme se z novorozeného Krista! Ale oni nám vysvětlují, v čem se ukrývá tajemství radosti nastávajícího dne – byla zbořena zeď oplocení, ohnivý meč se odvrátil a cherubín odstoupil od stromu života – a to vše proto, aby mohl člověk opět ochutnat sladkost ráje, ze kterého byl vyhnán kvůli neposlechnutí Božího přikázání. Ale toto jsou jen vnější důsledky události Kristova narození. Jeho skutečnou podstatou a pravým tajemstvím je následující: věrná podobizna Otce, otisk jeho věčné jsoucnosti přijímá podobu otroka. Jakým způsobem? Narozením z Matky, která nepoznala manželské lůžko, nepodstoupiv změnu, neboť zůstal tím, kým byl – opravdovým Bohem, a přijal to, čím nebyl – stal se člověkem z lásky k člověku.
Církev vždy nazývala vtělení Boha zvláštním a slavným tajemstvím – tajemstvím, které není možné prozkoumat, ale které se zjevuje, nakolik je to možné, těm, kteří ho přijímají s vírou a úctou. Charakteristická jsou slova svatého Jana Zlatoústého: Cítím strach před tímto Božím tajemstvím. Co mám povědět a jak o něm mluvit? Předvěčný Boží Syn, nesmrtelný, neviditelný, nehmotný, si oblékl naše viditelné a smrtelné tělo. Proč? Jak víte, my lidé věříme víc v to, co vidíme, než v to, co cítíme. Bůh rozhodl, že se před námi zjeví ve viditelné podobě člověka, aby takovým způsobem rozptýlil jakékoliv pochybnosti o své existenci… A dále říká: Přijal moje tělo – nabízí mně svého Ducha. Bera a dávaje daroval mi poklad věčného života: bere moje tělo, aby mě posvětil – dává mi svého Ducha, aby mě zachránil.
Jaký byl svět, do kterého přišel Kristus? Přesně takový, do kterého se rodíme i dnes my všichni – plný lidské zloby, hlouposti a krutosti. Snad obchodování s lidmi, vykořisťování slabých a zabíjení bezbranných poznal jen dávnověk, a my, lidé současnosti, žijeme v ideální společnosti svobody, rovnosti a bratrství všech lidí? Snad ulice plné nemocných a žebráků byly typické jen pro starověký Řím a středověk, a bezdomovci jsou dnes jen výplodem naší představivosti? Snad pokrytectví, podvody, zvrácenost, plýtvání, úpadek mravů, násilí, bezbožnost a krutost byly charakteristické jen pro lidi tehdejší doby, a obyvatel dnešní sjednocené, vyspělé, osvícené a pokrokové Evropy se netýkají? Právě pro nás, pro celé lidstvo, pro lidi všech dob a celého světa vyšlo dnes v malém judském Betlémě Slunce spravedlnosti. Vyšlo, aby osvítilo, vyšlo, aby zahřálo, vyšlo, aby přineslo nový život.
Mnozí z nás v průběhu života zapomínáme, že oslavy svátku Vtělení Božího Syna nám byly dány i jako příležitost pro zastavení, ztišení, zamyšlení a přehodnocení. V našem vědomí se často svátky Kristova Narození spojují s obdobím prázdnin a dovolených, návštěv a zábav, darů a blahopřání. Naší největší starostí je co nejkrásněji vyzdobit vánoční stromeček a obklopit ho množstvím vánočních darů. Pestrá výzdoba ulic a náměstí, barevná světla ve výlohách obchodů a fasádách domů sice vytváří jedinečnou a nezapomenutelnou atmosféru, avšak uprostřed svátečného shonu a ruchu se lehce může stát, že zapomeneme na hlavní poselství pokorných jeslí, které se staly první kolébkou Bohočlověka. Abychom ho mohli zaslechnout, je potřebné ticho – je třeba, aby zmlklo všechno kolem nás a uvnitř nás – nejen zvuky země, ale i hluk naší vlastní duše.
Novorozený Kristus nepřichází, ať to zní jakkoliv paradoxně, aby ustanovil mír, blahobyt a spravedlnost na tomto světě. On přichází kvůli čemusi mnohem těžšímu – aby úplně proměnil naše lidská srdce, aby dokonale obnovil člověka. Mír, blahobyt a spravedlnost přichází spolu s ním jako nevyhnutelný důsledek „změny smýšlení“ lidských srdcí. Jeho příchod na svět přináší lidem naději, víru, odpuštění, radost, lásku, a vyhání strach, úzkost, pokles, zoufalství a hněv. My však často slavíme svátek Kristova narození bez toho, aby naše srdce se zbožnou úctou věřilo v něho, aby naše pera aspoň jednou vzpomenula jeho jméno, bez toho, abychom na něho mysleli. Oslavujeme jeho narozeniny bez toho, aby ho naše nitro upřímně milovalo. A přitom on přišel na svět z bezmezné lásky k nám. Proto ho nechme narodit se znovu tajemným způsobem i v našem srdci – ať ho promění a skrze nás ať obnoví i celý tento stvořený svět. Ať se pro nás stane Vysvoboditelem z pout hříchu, Průvodcem na cestě životem, Zřídlem požehnání, Pravou touhou, Smyslem bytí, Vším ve všem – abychom spolu s apoštolem Pavlem mohli zvolat: Kdo nás odloučí od jeho lásky? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? (Římanům 8, 35)
Kdysi mágové přinesli Kristovi tři vzácné dary – zlato, kadidlo a myrhu (Matouš 2, 11) – my mu přineseme svou lásku, víru a pokoru. Klanějme se mu s láskou a zpívejme mu s vírou společně s anděly a pastýři: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, mezi lidmi přízeň! (Lukáš 2, 14).
† Rastislav
arcibiskup prešovský, metropolita českých zemí a Slovenska
† Michal
arcibiskup pražský a českých zemí
† Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský
† Juraj
arcibiskup michalovsko-košický
† Izaiáš
biskup šumperský
